Prosincové houbaření
Zasněženou silnicí kráčí k lesu stará paní s košíčkem. Zastaví se u ní mladík na běžkách a povídá:
„Na houby, na houby?“ „Jo“, odpoví paní, „chci si udělat bramboračku.“ Mládenec se zasměje, zaťuká si na čelo a odkluše. A byla to právě tahle příhoda, která mě přiměla napsat pár slov o houbaření.
Ten hoch zřejmě nikdy neslyšel o penízovce sametonohé (Flammulina velutipes), hlívě ústřičné (Pleurotus ostreatus) a dalších zimních houbových pochoutkách. Zvláště drobná penízovka sametonohá je houba vyloženě zimní a má se čile k světu třeba i pod sněhem.
A nemusíte za ní chodit až do lesa. Třeba loni se usadila ve starém pařezu uprostřed Hlubočep. Doslova tam zářil trs drobných, milých houbiček s medově žlutými kloboučky a jakýmisi miniaturními podkolenkami na tenkých nožičkách. Kvalitu penízovky sametonohé oceňoval i nestor a zakladatel České mykologické společnosti pan František Smotlacha, který jí s oblibou nazýval „vánoční houba“.
Když jsme se seznámili s penízovkou, můžeme se pustit dál zimní přírodou. Díváme-li se pozorně nejen po zemi, ale také výše na stromy, můžeme tam, při troše štěstí objevit trs masitých lupenatých hub s šedými lasturovitými klobouky – již zmiňovanou hlívu ústřičnou (Pleurotus ostreatus). Tato oblíbená jedlá a léčivá houba, která významně povzbuzuje imunitu, roste i v našem Prokopském údolí, ale je tu čím dál vzácnější. A tak ji uvidíme spíše v barrandovském supermarketu v krabičce, než ve zdejší přírodě.
Keře černého bezu si oblíbila další celoročně , - tedy i za mírné zimy rostoucí jedlá houba – boltcovitka bezová zvaná ucho Jidášovo (Auricularia auricula-judae).
I když boltcovitka na mnoha místech v našem údolí zmizela, stále ji tu a tam nalézt můžeme. Její výrazná, nahnědlá, lidskému uchu podobná plodnice upoutá pohled už z daleka. Velmi oblíbená je hlavně v čínské kuchyni a má i účinky léčivé. To pro nás dávno objevila stará čínská medicína.
Když je v zimě teplé počasí, užívají si ho, často až do Vánoc, také houby pozdního podzimu, které jinak rostou spíše okolo října. A tak si můžeme třeba mezi svátky pochutnat na výborných houbflekách z čirůvky fialové (Lepista nuda), lupenaté houby s dosti velkým, fialově zbarveným kloboučkem a nožkou, čerstvá vonící po dětských gumovkách, jež plně nahradí hřiby, když nám v létě nerostly. Ale pozor – dobře ji uvařit. A také některé další masité čirůvky, jako třeba čirůvka dvoubarvá (Lepista personata) nebo mírně jí podobbná čirůvka špinavá (Lepista sordida).
Na dřevě, pařezech i odumřelých kmenech posedává celá řada dalších malých otužilců, je tu přece tepleji než na studené zemi. Najdeme tu třeba trsy opěnek měnlivých (Kuehneromyces mutabilis), chutných drobných, ovocně vonících houbiček s hnědými kloboučky a prstýnkem na tenké nožce, jedlý, ale ne příliš chutný pařezník pozdní (Panellus serotinus) a mnohé jiné.
Houbařit se dá opravdu po celý rok. Ale pozor! Pokud chcete houbařit v Prokopském údolí, měli byste také vědět, že naše údolí je nejen přírodní park, ale některé části jsou dokonce přírodní rezervace. A v rezervaci se nic trhat ani sbírat nesmí. To platí samozřejmě i pro houby.
Marie Nedvědová
(oceněna cenou Křesadlo - Dobrovolnického centra Hestia)
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
