Příběh skály Vysoká
Pěkný je pohled na Hlubočepy. Na západě temný pás lesů, na severu skaliska Dívčích hradů a uprostřed trůní Vysoká – mohutný skalní masiv, tyčící se nad hlubočepskou kotlinou. Vysoká – to je takové logo Hlubočep. Její majestátní zjev upoutá snad každého.
Fotí si ji výletníci, její obrázky najdete v časopisech, okouzlila i významné umělce. Zvěčnil ji třeba M. Holý, V. Špála a řada dalších. Ale z obrazů, které malovali většinou ve dvacátých letech minulého století na nás hledí jiná Vysoká, neporušená a celistvá. Zato už plátno J. Brože z roku 1942 ukazuje Vysokou dnešní – dvě mocné vápencové plotny s načervenalým kuželem suti uprostřed. 
Co se to vlastně té naší Vysoké přihodilo? Na první pohled obyčejný sesuv. Ale co člověk, to jiný pohled. Zatímco laik vidí jen kopec spadlé hlíny, geolog rozeznává vrstvy vápenců a břidlic, které se tu před dávnými časy ukládaly na dně rozsáhlého prvohorního moře. A ví také, že se právě z těchto mohutných podmořských usazenin zrodila dnešní Vysoká.
Ale pak uplynuly stovky milionů let a všechno se změnilo k nepoznání. Píše se devatenácté století a tam, kde se vlnilo dávné moře, rozkvétá Praha. Rozrůstají se periferie, rozvíjí se průmysl, je potřeba stále více stavebního materiálu. Už nepostačují drobné lomy a lůmky, lepší možnosti přepravy otevírají přístup k vydatnějším zdrojům surovin. Když v roce 1872 byla uvedena do provozu buštěhradská dráha, lépe zpřístupnila i Vysokou. A protože zdejší vápence byly velmi kvalitní, lomaři se tu „činili“. A dělali to tak důkladně, že zanedlouho z mocných vápencových vrstev zbyly jen jakési „slupky“. A pak se stalo něco podivného. Ale dejme slovo pamětníkům: »Byla noc z 19. na 20. listopad 1939, krátce po nešťastném 17. listopadu, kdy nacisté brutálně zakročili proti vysokoškolským studentům, uzavřeli vysoké školy, 1200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů a devět z nich popravili.
Hlubočepy tiše spaly pod temným, deštivým nebem, když se náhle – uprostřed noci – ozvalo podivné dunění. Co to bylo? Bouřka? Atentát? Odpověď přineslo ráno. Neustálé deště způsobily nabobtnání břidlic v podloží ztenčených vápenců Vysoké, ty popraskaly a celá skalní stěna se zřítila. Vysvětlení sice logické, ale ne v tehdejší, už tak dost vzrušené, atmosféře. A tak šel všude, jeden hlas‘: „Proč zrovna teď? Zlé znamení? Předzvěst špatných časů?“«. A smutné časy opravdu nastaly – válka, popravy, koncentráky.
Tento příběh je už dávno zapomenutý. Dnešní generace znají Vysokou nanejvýš jako zajímavý skalní útvar s pěknou vyhlídkou. Ale geologové varují: „Zbývající stěny jsou nestabilní a v případě narušení hrozí úplné sesutí …“.
A tak Vysoká spí a čeká – doufejme, že ne zase na nějakou další apokalypsu.
Marie Nedvědová
oceněna cenou Křesadlo - Dobrovolnického centra Hestia
Zdroj: SPDV
Číst dál:
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
