Jak jsme o žáby přišli...
V Prokopském údolí táhnou žáby (tedy táhly, dokud jsme je tady měli), vždy 8. března.....
„Na svatého Řehoře, čápi letí přes moře, žába hubu otevře….“
Ty naše žáby to vždy nějakým způsobem věděly, a tak táhly. Vždy 8. března. Tedy, ne vždy 8. března, ale vždy po prvním větším dešti po 8. březnu, který jejich jarní tah zahajoval a většinou trval dva až tři dny. Táhly ze zimovišť, ze zahrad, ze zídek, z pod kamenů, z děr. Z místa, kde zazimovaly, třeba i jen z bláta, kde se zahrabaly.
Žáby prostě táhnou zpátky na místo, kde se narodily. Téměř všechny, i když jsou samozřejmě výjimky. Ony povětšině nejsou ochotny nebo schopny se rozmnožovat jinde. Souvisí to s nadmořskou výškou, kyselostí půdy, vody i dalšími vlivy, které my lidé přesně neznáme. Samečci se probouzí dříve a na těchto cestách čekají na své samičky a snaží se s nimi spojit. Možná jste občas viděli z jara samečka pevně obemknutého na zádech samičky, která bývá 2x až 3x větší, než on. V okamžiku, kdy jsou vajíčka oplozená, samička naklade vajíčka v první vodní nádrži, nebo v první větší kaluži, na kterou narazí cestou ke svému rodišti. Pokud však nedošla přímou cestou k svému potoku nebo rybníku, tak tato vajíčka často přijdou vniveč, protože to může být jen mělká louže, která časem vyschne, či se objeví hladový predátor, který vajíčka sežere. Nebo onu kaluž rozjezdí auta a cyklisté. Žáby, když nakladou vajíčka, se opět rozdělí a žijí volně v okolní krajině, lesích, hájích, vlhkých loukách a zahradách.
Ovšem, v Prokopském údolí žáby žijí, (teda žily), převážně v blízkosti silnice nebo cesty okolo potoka. A protože tato cesta je osvětlená a do lamp veřejného osvětlení večer narážejí můry, žáby tu v klidu čekaly jako v cukrárně pod rozsvícenou lampou, až jim pečená můra spadne přímo do huby. V Prokopském údolí jsou dva hlavní potoky a také tři větší nádrže. Nikdo z nás kromě nich neví, kde se která žába narodila. Ona často putuje od jednoho potoka k druhému, kde chce vajíčka naklást. A žáby se poměrně dobře orientují v terénu. Nevíme jak, ale zorientují se přesně na vzdálenost dvou až šesti kilometrů bezproblémově. Smutné je, když žába táhnoucí se na místo svého narození a kladení vajíček narazí na tři nebo čtyři dobrovolné, ale neznalé, ochránce přírody, kteří ji vezmou a přemístí do rybníka či vody, o kterém si myslí, že je blíž, a že tam té žábě tam bude dobře. 
Ona však opětovnou cestou do svého rodiště často zahyne vyčerpáním, protože tvrdohlavě jde tam, kde chce vajíčka naklást. Ona si prostě trvá na tom, že ta nejúspěšnější snůška je vždy tam, kde se sama narodila. Podobně jako třeba lososi či úhoři táhnou po čichové stopě, tak i žába pozná chemické složení „své“ vody, a tu považuje za nejlepší, která může být. Stejně jako lidé, kteří se snaží svým dětem zajistit přibližné podmínky, ve kterých vyrostli oni a považují svoji výchovu za tu správnou, tak i žába se snaží, aby její pulci se vyklubali z vajíček za stejných podmínek.
Ona však opětovnou cestou do svého rodiště často zahyne vyčerpáním, protože tvrdohlavě jde tam, kde chce vajíčka naklást. Ona si prostě trvá na tom, že ta nejúspěšnější snůška je vždy tam, kde se sama narodila. Podobně jako třeba lososi či úhoři táhnou po čichové stopě, tak i žába pozná chemické složení „své“ vody, a tu považuje za nejlepší, která může být. Stejně jako lidé, kteří se snaží svým dětem zajistit přibližné podmínky, ve kterých vyrostli oni a považují svoji výchovu za tu správnou, tak i žába se snaží, aby její pulci se vyklubali z vajíček za stejných podmínek. Zábrany, které se dávají kolem cest, aby žába nelezla na silnici, jsou bezpředmětné. Třeba konkrétně ve Stodůlkách se nás kamarád ptal, proč odbor Ochrany přírody tvrdohlavě instaluje zábrany kolem rybníčku, aby žáby, co táhnou ze zahrádek, nemohly do svého rybníčku naklást vajíčka. I k takovým paradoxům v ochraně přírody dochází.
Ovšem již před lety odborníci konečně přišli na to, že zábrany kolem cest nejsou dobré a navíc lákají predátory. Predátor u zábrany, když najde žábu, hned ví, že jich tam bude víc. Tedy, kdykoliv nějaký pták, který loví žáby, nebo kuna nebo nějaké jiné zvíře, třeba psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides), spatří tyto zábrany, ví, že to je spižírna. A pokud se u zábran kladou pasti na žáby, tak tam musí být trvalý dozor, jinak je predátoři sežerou.
V Prokopském údolí se zkombinovalo na likvidaci žab několik zásadních faktorů. Zábrany s pastmi, které byly udělány ze starých kýblů, kam se žáby nachytaly a byly tam bez dozoru třeba dva dni. Žáby, když je dobře nainstalována zábrana, na ní stále skáčou, až se unaví a napadají do toho kýble. A když je v tom kyblíku více než dvě žáby, tak se zraní. Žáby mají relativně ostré drábky, a jak se snaží opět skákáním dostat ven, padají si na záda, způsobí si zranění. Tedy žáby jsou nejen vyčerpané, ale i poraněné, čímž se jim značně snižuje šance na přežití. Tedy, pokud se kladou zábrany, měly by být ty nádoby umělohmotné a na dně mech, aby se žáby nezranily. A žába by se hned měla transportovat. I když nevíme, kam jde, tak alespoň přes zábrany ve směru, kam šla.
Hlavní vliv likvidace žab v Prokopském údolí byl však ten, že asi před deseti lety na přelomu května a června (tedy nikoliv těsně po 8. dubnu) se v údolí objevili novináři a pracovníci České televize. 
Chtěli tehdy po ing.Skálovi, který byl z Českého svazu ochránců z Louňovic a dostal za úkol chránit žáby v Prokopském údolí, aby jim ukázal, jak se zachraňují žáby a chtěli to nafilmovat. Ovšem žáby již byly dávno po tahu ke své vodě a byly roztroušeny po okolní krajině, na loukách či zahradách s jahodami. Ing.Skála tedy pro natáčení nachytal v Louňovicích dva kýble žab a slavnostně je vypustil do potoka Prokopského údolí. Bohužel, žáby z Louňovic byly nakaženy chytridiomykózou obojživelníků, houbovým patogenem Batrachochytrium dendrobatidis. Tamní žáby zřejmě byly geneticky proti chytridiomykóze již odolné, ne tak žáby v Prokopské údolí, kde následná epidemie téměř všechny ropuchy obecné (Bufo bufo) i další řadu obojživelníků během roku skoro vyhubila.
Chtěli tehdy po ing.Skálovi, který byl z Českého svazu ochránců z Louňovic a dostal za úkol chránit žáby v Prokopském údolí, aby jim ukázal, jak se zachraňují žáby a chtěli to nafilmovat. Ovšem žáby již byly dávno po tahu ke své vodě a byly roztroušeny po okolní krajině, na loukách či zahradách s jahodami. Ing.Skála tedy pro natáčení nachytal v Louňovicích dva kýble žab a slavnostně je vypustil do potoka Prokopského údolí. Bohužel, žáby z Louňovic byly nakaženy chytridiomykózou obojživelníků, houbovým patogenem Batrachochytrium dendrobatidis. Tamní žáby zřejmě byly geneticky proti chytridiomykóze již odolné, ne tak žáby v Prokopské údolí, kde následná epidemie téměř všechny ropuchy obecné (Bufo bufo) i další řadu obojživelníků během roku skoro vyhubila. Je smutné, že v podvědomí lidí je význam obojživelníků v přírodě naprosto nedoceněn.
Ropucha se v zajetí dožívá až dvaceti let, ovšem v přírodě průměrně jen tak kolem šesti až osmi let. V přírodě žába dospívá a začne snášet vajíčka kolem dvou až tří let. Protože však řada vajíček díky, vyschnutí kaluží, náhlými povodněmi a díky predátorům nepřežije, je úspěšná tak každá třetí snůška. I to je dobrý počinek pro přežití nové populace, pokud však snůšku nezahubí chemické znečištění vody, což se opět jak Prokopském, tak Dalejském potoku čas od času stává proudem splašků a saponátů z automatických praček.
Časy nádherných večerních žabích symfonií je pryč....
Josef M.
VIDEO - ROZLOBENA ZABA
Kam dál:
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
