Prokopské údolí jako přírodní zajímavost i kulturní fenomén
23. listopadu 2016 měl v městské knihovně na Barrandově přednášku PhDr. Jindřicha Nolla, autor knih o válečné a poválečné architektuře na téma Prokopské údolí včera, dnes a zítra.
Protože prostory pro přednášku jsou poměrně malé a zúčastnil se jen menší počet zájemců, byl pan doktor Nolla tak ochotný, že nám umožnil text jeho přednášky prezentovat také na našich stránkách.
Kapitoly
- Jeskyně svatého Prokopa
- Butovice
- Řeporyje
- Holyně
- Klukovice
- Hlubočepy
- Doprava v Prokopském a Dalejském údolí
- Naučné stezky
V knížce je i výčet jak bližších, tak i vzdálenějších vycházkových, případně výletních cílů uvnitř i vně pražských hradeb. Většina z těch blízkých výletních cílů je více než čtyři desetiletí již částí Prahy. Zajímavý je výčet blízkých cílů za hradbami – Krenovské sady (ty pohltila železnice pod Vítkovem), Pštroska na dnešních Vinohradech, Kanálská, tehdy Zdekauerova zahrada, Wimmerovy sady (spíše aleje za Koňskou branou), Nusle s tančírnou Na Zámecké a Fidlovačkou, Horní Sklenářka (dnešní Riegrovy sady), Karlín s invalidovnou, Štvanice (též Velké Benátky), Letná, Smíchov, Podolí, Královská obora (Stromovka), Troja, Bučkovy sady, Šárka, Hvězda s břevnovským klášterem a Bílou Horou, Cibulka, jeskyně sv. Prokopa, Chuchle (Malá, s lázněmi), včetně možnosti dopravy omnibusem či lodí. Ze vzdálenějších cílů jmenujme Karlštejn, Sv. Jan pod Skalou, Křivoklát, Štiřín, ale také Hloubětín, dále Brandýs se staroboleslavskou Houštkou, Stará Boleslav, Veltrusy, Lázně Mšené, lázně Šternberk u Slaného, Hájek (též Valdek, klášter a poutní místo).
Již v první přednášce o Barrandovu jsem citoval kapitolku o Prokopské jeskyni:
Jeskyně sv. Prokopa (k. úz. Jinonice)
V ní měl zahájit sv. Prokop svůj poustevnický život a také skončit. Vystoupíte několik schodů do tmavého otvoru, který je tak těsný, že se toliko jediná osoba může s námahou protáhnout. Hluboká tma panuje všude. Je slyšet zvuk vody protékající v hlubině, a pak dojdete k vlastní jeskyni. V ní je k vidění kamenný krucifix a hladký kámen, ležící na zemi, s otiskem lidské postavy, o němž se říká, že světec jej užíval jako lůžka a otiskl do něj podobu svého těla. Na svátek sv. Prokopa se dole v údolí koná lidová slavnost.
Tento 185 let starý popis zachycuje podobu velké jeskyně (údajně byla hluboká ke 120 m), která i s kostelíkem na skále padla za oběť těžbě kvalitního vápence jako suroviny pro stavební hmoty, jež dosáhla svého vrcholu v poslední třetině 19 a po většinu 20. století.
To, čemu se dnes říká Prokopské údolí, je několikakilometrový kaňon Prokopského a Dalejského potoka (cca 6,5 km) jeho cestou od Stodůlek k ústí do Vltavy u Hlubočep. Prokopský potok byl pojmenován podle poustevníka sv. Prokopa, který přebýval v popsané jeskyni, jméno Dalejský potok se odvozuje podle dalejského dvora s mlýnem, který byl pod skálou s jeskyní sv. Prokopa.
Prokopský potok pramení severozápadně od historického jádra Stodůlek nedaleko od Bílého beránka nad Motolem, napájí několik rybníků a vodních nádrží ve Stodůlkách, a esovitým zářezem sbíhá pod butovickým hradištěm kolem Nové Vsi do údolí k soutoku s Dalejským potokem nad někdejší Prokopovou skalou. Dalejský potok vytéká z malého rybníčku v Chrášťanech při staré plzeňské silnici, protéká kaskádou vodních nádrží a nevelkých rybníků u Třebonic, okolo kostela v Krtni, až dosáhne Řeporyj, kde se spojuje s Jinočanským potokem. Od Řeporyj dále teče přibližně východním až severovýchodním směrem v zalesněném údolí až kaňonu pod Holyní a Klukovicemi, k soutoku s Prokopským potokem nad bývalým klukovickým koupalištěm a dále okolo někdejšího Dalejského dvora pod Prokopovou skalou až do Hlubočep, na jejichž katastru se vlévá do Vltavy. 
Pohybujeme se tu v krajině kultivované od dávných dob (přinejmenším mladší doby kamenné/neolitu), jež nabyla své mimořádné hodnoty, jakmile lidé započali stavět ze staviva pojeného vápennou maltou, neboť potok je zaříznut do zejména prvohorních velmi kvalitních vápenců několika různých typů podle doby, v níž vznikly jako usazenina na mořském dně. Lze říci, že se Prokopské údolí podílelo na stavební podobě Prahy 19. a 20. století (byť pouze jako stavební materiál). Tak dnešní obraz tohoto skalnatého údolí je silně ovlivněn těžbou vápence i jeho zpracováním, byť toto průmyslové odvětví ve zdejším údolí skončilo zhruba před půlstoletím a některé bývalé lomy se zdají být přírodními útvary. Celý obraz krajiny včetně stop lidských zásahů je chráněn jako významné přírodní památky.
Jihozápadní segment pražského okolí patří ke geologickému útvaru Barrandienu, nazvanému podle francouzského inženýra a geologa Joachima Barrande, jehož zaujaly při jeho zeměměřické práci zkameněliny zejména v údolí Berounky, a který dal základ jejich systematickému studiu a popisu. Jde o mocné vrstvy usazenin prvohorního mělkého moře, tvořených pozůstatky mořských živočichů, jež se místy dochovaly i v podobě otisků celých ulit, skořápek, krunýřů aj. pokryvu těl měkkýšů, korýšů a jiných členovců. Podle Geologických výletů do okolí pražského (B. Bouček, Praha 1941, Melantrich) osa Barrandienu probíhá od Plzně k Berounu a dále zhruba severovýchodně ku Praze.
Podél Dalejského potoka jsou osady a bývalé obce Řeporyje, Holyně, Klukovice a Nová Ves nad Prokopským potokem, osídlení kolem Dalejského mlýna, Hlubočepy. Barrandien je pozůstatkem po prvohorním moři, jež se zde rozkládalo v jednotlivých vlnách postupu a ústupu po několik částí prvohor – kambrium, ordovik, silur a devon, tj. zhruba v minulosti od cca 540 do 380 mil. let. Hercynské vrásnění mezi svrchním devonem a karbonem (cca 390-310 let před naší érou) znamenalo ústup moře a vyzdvihování, pokles a deformaci jednotlivých souvrství při tomto geologicky nesmírně závažném procesu. Toto vrásnění nám ostatně dalo (s výjimkou Českého středohoří) geografickou podobu české kotliny, jak pohraničních hor, tak středočeské pahorkatiny i českomoravské vrchoviny.
Lidské osídlení tohoto poměrně sevřeného údolí s protékajícími potoky a jeho svahů je v podstatě trvalé od mladší doby kamenné – neolitu, období, kdy se začala utvářet zemědělská společnost, a lidé zůstávali v trvalejších sídlech. Nad ohbím zářezu Prokopského potoka je slovanské Butovické hradiště, jež na místě staršího pravěkého osídlení fungovalo od 9. do 11. století.
Butovice (součást MČ Jinonice) je zmiňována v zakládací listině kapituly Vyšehradské. Butovický kostel sv. Vavřince má románský původ, dochovala se apsida a části dalšího kvádříkového zdiva. Ve zvonici je zavěšen zvon Vavřinec z poslední třetiny 16. století (cca 500 kg).
Řeporyje jsou dalším dokladem velmi starého osídlení: první doložené zmínky o vsi toho jména pocházejí z počátku 12. století. Již ve 12. století zde byl postaven románský kostel, ze kterého se dochovala jen západní apsida s o něco mladší věží. Pověst vypravuje, že v Řeporyjích kdysi také stával do husitských válek pod kostelem ženský klášter (cisterciaček). Samotný kostel patřil do skupiny románských staveb s ústřední čtvercovou lodí, jež se promítá do nároží kostela. Staveb tohoto typu bylo ve středních Čechách několik, počínaje chronologicky v Sázavě u kláštera centrálním kostelíkem z doby patrně po polovině 11. století přes kostel sv. Jana na Zábradlí u Vltavy po tento řeporyjský, oba z první poloviny 12. století, s analogií ve Vliněvsi naproti Mělníku na Labi, kde nebyly půlkruhové apsidy, ale pravoúhlé kaple.
Od svých počátků až do poloviny 19. století měla obec převážně venkovský zemědělský charakter. Na jejím území dodnes nalezneme řadu původních zemědělských usedlostí, barokních statků, zbavených původní funkce. Více či méně architektonicky zachovaných, stále dobře však čitelných ve své půdorysné stopě. Kde byl přístup ke skalám, vznikaly lomy, u nich vápenné pece, posléze průmyslové vápenky. Na Dalejském potoce vznikla postupně řada mlýnů využívajících spádu i poměrně výhodného průtoku potoka.
Mezníkem ve vývoji obce bylo postavení pražsko-duchcovské železnice v 70. letech 19. století (její odbočka z Dušník /Rudné/ do Berouna-Závodí, byla zprovozněna v roce 1897). V letech 1909-1919 působiště J. Š. Baara. V okolních lokalitách byly otevřeny vápencové lomy, postavena pec na pálení vápna, nově založena cihelna. Značný podíl na industrializaci Řeporyj měla firma Biskup, Kvíz a Kotrba, specializovaná na pálené výrobky (keramiku, vápno). Velký příliv dělnictva vyžadoval výstavbu nových bytů. S intenzifikací dosud spíše rozptýlené formy osídlení dochází k postupnému rozmachu drobných živností a veřejného vybavení (hostince, obchody, lékárna, obvodní lékař, hotel, obecná škola, poštovní úřad, biograf?) “ V roce 1919 došlo k povýšení Řeporyj na městys. V 567 popisných číslech žilo 3 300 obyvatel. Kromě 48 rolnických usedlostí bylo ponejvíce rodinných domků a vil”. Mohutný rozvoj znamenal významný posun ve vybavenosti obce. V centru (na náměstí a v jeho okolí) bylo možné nyní plnit stále více funkcí, čímž se snižovala závislost na hlavním městě. Současně se však začaly projevovat i některé negativní rysy tohoto vývoje. Částí hlavního města Prahy se Řeporyje staly v roce 1974 při velkém rozšíření hlavního města o připojené obce.
V Řeporyjích je zajímavostí rovněž i tzv. středověké městečko Řepora, pokus o názorné předvedení způsobu života ve středověku. Jeho pojetí je poněkud romantické, ale podává jakýsi obraz o středověkém obydlí, jeho vybavení i o náležitostech středověkého sídliště.
Význačné památky:
Po delším úseku cesty přes několik lomů a okolo zřícenin zpustlých mlýnů odstavených z provozu v 50. letech lze dojít k jediné železniční zastávce mezi Hlubočepy a Řeporyjemi – Holyně, dějišti nedávno znovu vysílaného medailonu Hany Hegerové - Kde lampy bloudí, Jakub Kohák 2006, školní film FAMU.
Holyně - součást MČ Slivenec
Původní mlýn tu vznikl již po roce 1574, kdy kvůli získání prostředků na jeho vybudování mlynáři prodali své louky. Jmenoval se tehdy Rohlov či Rohlovský. Ve třicetileté válce byl zničen a opuštěn. Až r. 1787 vrchnost povolila Karlu Klokanovi, aby zde postavil nový mlýn. Ten v jeho rodu zůstal až do r. 1922 (nazýval se tehdy Klokanův), pak se rychle vystřídalo několik majitelů a mlýnu se začalo říkat Nový. Mlýn je dosud zachovalý a po rekonstrukci, která dokonce získal ocenění.
Kapličku, která byla zasvěcena sv. Janu Křtiteli, nechala postavit na svůj náklad r. 1861 paní Marie Novotná.
První skutečně zachovalou písemnou zprávou o vsi je listina z r. 1253, v níž král Václav I. stvrzuje, že obce Slivenec a Holyně daroval řádu Křižovníků, kterým tyto patřily od této doby až do roku 1848. První písemnou zprávu o obci Holyni nalézáme v zakládající listině vyšehradské kapituly, které král Vratislav II. při jejím založení v roce 1088 daroval bohaté prebendy. Obec Holyň je tam jmenována nepřímo ve tvaru Nagolini, tj. Na Holyni.
Obce Slivenec a Holyně byly vždy vedeny jako samostatné obce, teprve v roce 1974 byly připojeny ku Praze a spojeny do jedné městské části. Těžba známého sliveneckého mramoru probíhá již od 13. století.
Archeologie zjistila kostrový hrob lidu šňůrové keramiky.
- 1088 Vratislav II. daroval vyšehradské kapitule zemi pod jeho popluží
- 1222 Připomínaná ves s poplužím vyšehradského kostela
- 1253 Král Václav potvrdil špitálu sv. Františka ves Holyň
- 1342 Pozemky v Holyni náležely Zbraslavskému klášteru
- 1430 „ villanis de Sliwenecz et Holina“
- 1443 připomínán Pavel z Holyně
- 1539 Gerichtsbuch der Spitalfelder zaznamenává čtyři usedlosti, 1 mlýn
- 1610 Kniha urbární jmenuje 7 hospodářů. Z mlýna pan Matěj Klukovský.
- 1618 Gruntovní kniha zaznamenává 6 usedlostí a mlýn Matěj Klukovský slove Berkovský
- 1617 Markyta Plančárka na statek po manželu Václavovi
- 1583 Martin Turek jinak po statku Duchek
- 1616 Mikuláš Bříško na statek po otci
- 1613 Matěj Klukovský, měštěnín Nového města pražského na statek od Jana Kopáče, na chalupu
- 1598 Matěj Klukovský na mlýn (jenž) slove Rohlovský od Řehoře mlynáře na druhé straně
- 1620 Matěj Klukovský koupil od odbojných stavů celou ves s příslušenstvím, která patřila špitálu křížovníků.
- 1622 „Správa o špitálu…“ jmenuje 6 hospodářů, z čehož Matěj Klukovský „ze mlýna (jenž) slove Voglova.“
- 1654 Berní rula citovaná tereziánským katastrem jmenuje 4 hospodáře, z čehož jedna panská chalupa.
- 1660 Kniha popisů poddaných jmenuje 3 grunty a 2 chalupy
- 1714 Tereziánský katastr jmenuje 11 hospodářů, z toho u 3 gruntů a u 1 panské chalupy se odvolává na staré hospodáře k r. 1654, ostatní jsou zřejmě stavení nová.
- 1785 Josefinský katastr zaznamenává 17 objektů, ale 18 popis. čísel, vynechává čp. 5., Čp. 4 je obecní pastouška, ostatní objekty jsou jednoznačně označeny jako dům.
- 1825 Eichlerova sbírka uvádí 26 domovních čísel a 274 duší. Dále hostinec a mlýn s popisným číslem 20, ve kterém žilo 8 lidí. Obklopen malými políčky a malými domky se zahrádkami.
- 1829 Eichlerova sbírka doplňuje počet na 27 popisných čísel
- 1845 Sommer zaznamenává 30 domů a 190 obyvatel. Dále jmenuje mlýn
- 1890 Ottův sl. naučný zaznamenává 37 domů a 268 obyvatel. Připomíná kapli.
- 1921 V Holyni je 49 domů a 385 obyvatel.
Pod soutokem Dalejského a Prokopského potoka u bývalého Klukovického koupaliště odbočuje jižním směrem cesta bočním údolím k obci Klukovicím a dále k dnešnímu sídlišti Barrandov, původně ovšem ke Slivenci.
Pod Holyní se projde do MČ Hlubočepy, a to do její části Klukovice. První zmínka o vsi Klukovicích je z roku 1342, kdy náležela k úřadu královského číšníka. V roce 1395 byla ves v družení Matěje z Klukovic, po jeho smrti se stala jako odúmrť majetkem krále. V roce 1420 zkonfiskovali zdejší vesnici Pražané a přenechali ji i s loukou v Dalejích Pechovi Valchářovi. Až do bitvy na Bílé hoře je doloženo ještě několik majitelů. Po bělohorské bitvě se stal majitelem Klukovic Pavel Michna z Vacínova. Jeho syn Václav je na rozdíl od Butovic a Jinonic neprodal, ale vypůjčil si na ně od staroměstských jezuitů 300 zlatých. Jezuité definitivně získali Klukovice v roce 1717 a vlastnili je do roku 1773, kdy připadly studijnímu fondu, později se dostaly do soukromých rukou.
V roce 1843 bylo ve zdejší vesnici 14 domů s 85 obyvateli. Již roku 1850 se spojila s Hllubočepy a Zlíchovem v jednu místní obec Hlubočepy. Farností však Klukovice nadále náležely k Jinonicím a děti chodily do školy do Butovic.
Na přelomu 19. a 20. století zde stálo 17 domů, ve kterých žilo 130 obyvatel.
Nemovité kulturní památky jsou v Klukovicích dvě. V Horově mlýně se zachovaly pozůstatky objektu z 16. století. Přízemí obytné části je z roku 1617. Stavební úpravy mlýna a vstupní brány byly provedeny v roce 1879. Dnešní vlastník má poněkud svéráznou představu o péči o kulturní památku.
Druhým, neméně zajímavým objektem, je obytná část domu čp. 302. Přízemí má valenou klenbu a mimořádně silné zdi, pocházející z 16. století.
Údolí sbíhá dále k Hlubočepům okolo dalších zajímavých míst. Především se před příchozím jdoucím po proudu potoka objeví rozlehlá zvrásněná stěna velkého bývalého lomu s částí budov aj. staveb. Zřízení lomu (společnosti Biskup, Kvíz a Kotrba) s sebou přineslo po letech postupného odtěžování skály zánik objektů, které daly celému geomorfologickému útvaru jméno – postupně zanikla jeskyně poustevníka Prokopa, kterou tak romanticky popisuje Rainold v knížce o Praze a okolí, a nakonec byl zbořen i barokní kostelík svatého Prokopa na temeni skály, postavený 1711 – 1712 nákladem knížete Adama Schwarzenberga podle návrhu Pavla Ignáce Bayera. K tomu se váže zajímavý příběh ze Žďáru nad Sázavou:
„Vkročil jsem do kostela a zůstal stát jako sloup. Přede mnou byl oltář, u kterého jsem celé mládí přisluhoval jako ministrant a u kterého byli oddáni také moji rodiče,“ tak se svěřil s dojetím v hlase o svém loňském zážitku pětaosmdesátiletý skaut Merkur z Prahy, když požádal o bližší informace, jak se oltářní obraz dostal z komunisty odstřeleného kostela svatého Prokopa v Praze-Butovicích – nyní městské části Jinonice – do našeho farního kostela svatého Prokopa. Oltářní obraz maloval Jan Schummar roku 1712 podle známého původního obrazu svatého Prokopa ze sázavského kláštera. K místu se vázaly legendy o svatém Prokopu, bývala tam rozsáhlá jeskyně a poustevna. Vše postupně ustoupilo těžbě vápence, takže již kolem r. 1890 museli farníci kostel bránit před zkázou. Co se nepodařilo v době industrializace, to dokonali soudruzi přes odpor místních a památkářů a kostel zlikvidovali velkými náložemi. Mobiliář kostela skončil v blíže neurčených depozitech a kromě našeho retabula o něm toho času nevíme nic. Žďárské retabulum po jednání našeho tehdejšího otce faráře Dr. Aloise Učně s arcibiskupstvím pražským a se souhlasem tehdejšího arcibiskupa Františka kardinála Tomáška restauroval mistr a jáhen Karel Stádník mezi roky 1976 – 1979. Retabulum i obraz byly původně v katastrofálním stavu, vše bylo nalezeno v jakémsi zatopeném depozitu polámané, poničené. Celé dílo včetně bohatého rozvilinového rámu a kartuše se znaky hraběte Chotka a Schwarzenbergů bylo původně darováno kostelu jako svatební dar hraběte jeho nastávající choti.
Pod skalou je zbytek technického zázemí lomu včetně vstupního objektu do podzemních chodeb. Ty byly rozšiřovány koncem II. světové války v letech 1944-1945, kdy v souvislosti s rostoucí úspěšností masivních náletů spojeneckého letectva na výrobní centra Říše nacisté hledali bezpečné umístění zbrojních závodů. Tak přišla řada i na podzemní nevyužívané prostory starých lomů, důlních štol nebo tunelů na nedostavěných drahách. V Prokopském lomu se tento účel skrýval za označením Bauvorhaben Eulalie, což byla výroba motorů Praga AE 2800 do pohonných jednotek stíhačů tanků Hetzer. V březnu 1945 je doložena hala 200x5 m, délka veškerých chodeb měla být kolem 700 m. Vchodový objekt tehdejšího závodu je do současnosti účelovým zařízením armády ČR.
Je to poslední historická obec na Dalejském potoce. Hlubočepská části údolí, nyní už se blížící ústí potoka do Vltavy, které je součástí CHKO Český kras, obsahuje mnoho zajímavých objektů a stop přírodního a zejména industriálního rázu. Podle stabilního katastru 1842 ovšem v celém údolí "nejsou zaznamenány kamenolomy nebo vápenky", ale zahrady a dokonce i vinice na katastru Hlubočep. Těžba vápence a jeho zpracování, to vše přišlo nejspíše až s hospodářským oživením a technickým a stavebním boomem 60. let 19. století, a zejména koncem 60. a počátkem 70. let 19. století do krachu 1873. Následně pak při expanzi Prahy do předměstí od likvidace městských hradeb v centru. Samozřejmě za pomoci a přispění železnice, jež právě po roce 1870 sem pronikla.
Patrně nejatraktivnější a nejzajímavější průmyslovou stavbou je objekt, který byl v roce 1989 prohlášen za kulturní památku, totiž továrna technických plynů Hydroxygen, postavená podle návrhu významného architekta Františka Alberta Libry.
Hlubočepská továrna není v jeho tvorbě nějakým ojedinělým odbočením, průmyslové provozy představují výraznou část jeho díla (přinejmenším stejně důležitou jako peněžní ústavy či stavby pro bydlení) a meziválečné funkcionalistické architektury vůbec. Při navrhování průmyslových staveb Libra uvažoval v širších sociálních dimenzích. Nezajímala ho jen plynulost provozu, i když i ta byla důležitá, ale také důstojnost pracovního prostředí pro člověka, který v nově tvořených prostorách bude trávit většinu svého života. Továrnu na výrobu kyslíku a dissous plynu (lahvovaného acetylénu pro sváření) posadil Libra do ústí Prokopského údolí tak dobře, že vůbec nerušila majestátnost přírodního rámce.
Dispozičně byla řešena tak, aby vyhovovala složitým provozním a bezpečnostním nárokům na výrobu svářecího plynu. Měla na ni navázat rekonstrukce sousedního areálu firmy Technoplyn (tzv. karbidka), na ni však už nedošlo. V březnu roku 1942 byl k druhému patru Librovy stavby přistavěn nový sklad materiálu podle projektu architekta Karla Pelíška. Původnímu účelu sloužila továrna do roku 1948, kdy byl provoz zastaven. Objekt Hydroxygenu byl pak už jen částečně využíván jako sklad pro sousední Technoplyn, protože však byla zanedbávána jeho údržba, silně zchátral. Teprve na prahu 21. století byl objekt rekonstruován podle projektu architektů Vladimíra Hrona a Františka Prajera z ateliéru VJH.
Kulturní památky v Prokopském údolí na katastru Hlubočep:
- viadukty Buštěhradské dráhy (Semering) a další příslušenství trati
- Raudnitzův dům čp. 2
- Hansfalkovský dvůr čp. 4
- Slovanka čp. 17
- Továrna Hydroxygen čp. 418
V posledních letech je bohužel na hlubočepském území poměrně intenzivní výstavba, zejména bytová – jednak už dokončené domy pod horním viaduktem Semmeringu, jednak na brownfieldech při původním nádraží; další plány se sápou po místě někdejší velké vápenky propojené drážkou s Prokopským lomem a vlečkou s tratí Pražsko-duchcovské dráhy.
Doprava v Prokopském a Dalejském údolí
I když obce v údolí jsou velmi starého původu, údolím nevedla vzhledem k jeho obtížné schůdnosti žádná frekventovaná stezka. Samozřejmě se zakládáním mlýnů muselo souviset jejich sjízdné spojení s okolním osídlením, ovšem šlo patrně spíše o spojení z příčných směrů – bočním údolíčkem sestoupila až k potoku stezka v místě příhodném pro umístění mlýna. Na to zřejmě navázalo i spojení podél potoka od jednoho mlýna ke druhému. Budování sjízdných cest si vyžadovalo i otvírání lomů v místech se zvláště kvalitním vápencem, příp. i zásobování vápenických pecí při lomech.
Zásadním zlomem byl počátek 70. let 19. století, kdy byla trasována a posléze postavena železniční trať Společnosti pražsko-duchcovské dráhy (pro dovoz severočeského uhlí do Prahy ze Smíchova údolím Dalejského potoka do Řeporyj a dále přes Dušníky (Rudnou), Hostivici, Středokluky, Podlešín, Slaný…. Dnešní hlavní směr z Rudné do Berouna-Závodí a do Berouna byl otevřen jako pobočná trať až 1897. Na úseku z Hlubočep do Řeporyj byla dvě nádraží – Hlubočepy s napojením vleček z lomů a nákladištěm a Řeporyje, mezi nimi zastávka Holyně. V nedávné době po zrušení průmyslových podniků v okolí byla osobní zastávka v Hlubočepích přemístěna blíže k centru obce a nádraží je vybaveno jako výhybna.
Druhá železniční trať, která se dotýká údolí, patřila společnosti Buštěhradské dráhy jako spojnice trati se Smíchovem a dále až s hlavním nádražím (nádražím Františka Josefa I.). Tato trať překonává Dalejský potok dvěma efektními viadukty, mezi nimi je vedena v zářezu a dále pokračuje k Jinonicím a Hostivici rampou vytesanou do skalní stěny pod Dívčími hrady. I ona pochází z počátku 70. let 19. století. Za svoje řešení si vysloužila přízvisko Pražský Semmering. Na této trati měly Hlubočepy také zastávku, jež byla v posledních letech nahrazena zastávkou Žvahov. I na této trati jsou stopy po napojení pracovních kolejí.
Po stránce architektury je údolí spíše chudší, ale materiál z něj dal vzniknout mnohým stavbám v Praze. Románské kostely byly (jsou) v Řeporyjích a Jinonicích a také na hlubočepském Zlíchově, renesanční jádro mají některé stavby v údolí (např. Horův mlýn v Klukovicích), barokní kostelík od P. I. Bayera byl nad Prokopovou jeskyní, demontovatelné části výzdoby a vybavení byly rozvezeny do venkovských svatyní nebo skončily ve skladech. Z 19. století je několik památek v Hlubočepích (Raudnitzův dům, Slovanka, dochovaná podoba Hansfalkovského dvora), impozantní dopravní a průmyslové stavby, 20. století připojilo architektonický skvost F. A. Libry a nad hranou údolí barrandovskou kolonii, která byť torzo, je významným urbanistickým celkem. 2. polovina 20. století pak spíše působila destruktivně; sídliště poslední třetiny 20. století jsou na okrajích přilehlých území. 
V poslední době se projevuje developerská exploatace pozemků, zejména ploch po demolovaných průmyslových závodech.
- Naučná stezka Prokopské údolí - Butovické hradiště
- Naučná stezka Údolím Dalejského potoka
- Turista v mobilu - Údolím Dalejského potoka
autor: PhDr. Jindřicha Nolla
Kam dál:
- Pozvánka na další přednášku PhDr. Jindřicha Nolla - 23.11.2017
- 110 let Hlubočepského jezírka
- Malý výlet do hluboké historie
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
